David. (II.)

Byl David v Judstvu králem zván,

leč ne též králem v Israeli:

tož týrá jej; vždyť co chce Pán,

král vykonat prý pouze velí.

Pod ctnosti rouškou páše hřích

a křivdu pod záštitou práva;

čin veškeren, jak dí, a pych

dle božích rozkazů se stává.

Leč, aby nejitřil se lid,

vždy zbožným na oko se staví;

než jeho duše prchá klid,

tož nepřátel svých stíná hlavy.

Jich všude hledá, tu i tam;

kdo se Saulem byl, po tom veta,

vše padnout má; chce vládnout sám

a nenávidí Isbosetha.

Skrylť smělý Abner tajně v čas

jej, kulhavého Saula vnuka,

jím může o vše přijít zas,

co mečem dobyla mu ruka.

Tož v srdci vězí mu jak hrot

ten protikrál, syn Jonathanův

i Abner, kníže jeho rot,

druh vůdčí Rehabův a Baanův.

Leč nejevil, co srdcem chtěl

a k Hospodinu oči zvedá,

však od Joaba zvěst už měl,

že úkladné mu vrahy hledá.

Až přijde vhodný okamžik

a každý škůdce králův zhyne,

i Joabovi kyne dík:

král odmění jej jako jiné.

Teď posud ještě času dost,

a Joab ustavičné slídí;

by David starostí byl prost,

dva k jeho vraždám najal lidi.

A v spánku zabit Isboseth,

by ubránit se nemoh' skonu,

a vrazi Rechab s Baanou hned

šli k Davidovi do Hebronu.

A děli: „Zabit je tvůj sok,

zde přinášíme jeho hlavu,

teď bezpečen tvůj každý krok;

jsi králem všeho Judstva davu.

Jsme drábů knížata, jen vel –

ni Abner už ti neublíží,

tvých vojsk jej protkl velitel,

kde s branou města zdi se víží!“

V hruď královu slét' vděku blesk,

nach radosti vzplál v bledé tváři,

zrak dravčí rozkoší se lesk'

a čelo zalesklo se v záři:

„Že mrtev Isboseth?“ lstně děl;

„Ó běda vrahu, že se zrodil;

jeť můj i Boha nepřítel,

byť ze strachu mne vysvobodil.

Je kralovrah! Co takým vděk,

již rdousí vládce, když šel spáti?

Smrt dal jsem vrahu v Siceleg,

vám oběma chci též ji dáti.

Zda před vámi král někdy jist?

Pryč v ruce popravčího raba!“

A usmívá se: „Já jsem čist;

teď přijde řada na Joaba!

Dnes potřeba mi jeho rad

i paže, jež mé škůdce stíná,

leč sám by králem nebyl snad,

buď nechán meči mého syna.

Je srdnat, oblíben – nač žel?

ať padne, než svou slávu zmnoží,

a lid ať zví – ač já to chtěl –

že stalo se vše z vůle boží!

Pán naše síla je i moc,

on nepřátel mých roztrh' sítě...“

a v lože Abisag tu noc

vzal, Sunamitku, ještě dítě. –