DAVID MALUJÍCÍ „KORUNOVACI“.

Jak obrátili kritičtí ti hlupci!

Jak rázem zapřeli své vlastní soudy!

Nu, ovšem – On mou komposici schválil,

On pochopil, že to je vrchol moci,

když zobrazím jej, kterak korunuje

klečící císařovnu, co se papež,

ten rozdavatel takých korun kdysi

ztrnule na vše dívá, nejsa více

než ornamentem... Zachytit Jej v chvilce

velkého vítězného, kterak dává

člověku na tom světě nejdražšímu

císařský vínek – pochopil to, schválil,

a proto arci chápou nyní všickni

a schvalují – eh, tyhle soudy světa!

Do práce tedy – uděláme obraz,

jenž hoden aktu toho, hoden Jeho,

především Jeho – pak i jmena mého.

Ty barvy, barvy! Škube mě to v prstech,

když představím si, jak v tom šerém domě

sta světel blýská – tvrdě v drahokamech

a líně v zlatě. A ty uniformy

a dámské hávy, z nichž se bělost masa

hebounce leskne jako teplý mramor –

můj mistře Veronese, jak bys jásal

nad námětem tím! Však já přičiním se,

by ožil ten tvůj štětec v ruce mojí!

Oj, Davide, ty synu Revoluce,

dnes Apellem jsi císařského dvora –

toť slušná kariera, skoro bajka...

Či je snad pravdou, žes byl Jakobinem,

že v Konventu jsi seděl s Robespierrem

a hlasoval jsi pro smrt Capetovu?

Že ve Výboru pro veřejné blaho

jsi pilně natírával na červeno

markyze, popy, sloupy tyranie?

To čas byl zásad – jenže tuze spěchal

a drobnohledem nedalo se pátrat

po skvrnách podezřelých – – – pro jistotu

jsme natírali na červeno všechny...

A čas se mění – občan papež taky

už vidí, že dnes jinak je, než bylo.

Že doby Karla Velkého a jiných,

jimž on ty vínky pyšně na leb sázel,

už minuly... To byla podívaná

a nebyl by to také špatný obraz,

ten moment chytit, kdy On, Napoleon,

syn korsického kdysi advokáta,

jediným vzmachem ruky skončil něco,

co na vlas tisíc roků světu vládlo!

Ta chvilka byla revolučním hodem

(však nebožtík ten republikán ve mně

si také přivstal, aby pohodoval),

jak občan papež chvěl se rozčilením,

jak nad čelistí dolní vládu ztratil

– já jasně viděl, jak se třepala mu –

a už se zdvihal – – v tom vztah císař ruku,

vzal korunu – to nádherný byl pohyb –

a sám si dal ji na antickou hlavu!

A papež zarděl se jen, jak by dostal

bičíkem ránu, jenže – dobrý herec

jak všichni kněží – hned se opanoval

a že už vstával, vstal a roztah ruce

a starořímským: Vivat in aeternum

císaře zdravil... Každému se líbil

čin mocnářův... i maršaly jím smířil,

vždyť jsou to také děti Revoluce,

a stáli zprvu s posměškem kol retů,

ten Masséna, Ney, Augereau, Lannes a Suchet –

leč od té chvíle úsměšek jim zmizel

a na Něj zřeli oddaně a s úctou...

Jak říkám, tohle byl by také námět

dějinné hloubky – jenže čiší z něho

až tuze naše stará Revoluce – –

a my musíme ukázati světu,

že jsme už hodní, pořádek že u nás

a silná ruka... Proto schválil skizu,

kde korunuje sám svou Josefinu

a občan papež přihlíží mu zbožně –

kdo konečně se trochu umí dívat

a při tom myslit – též pochopí všecko.

Tak do práce, můj pane... Kdyby byl ti

před roky desíti kdo prorokoval,

že štětcem budeš zhotovovat moment,

kdy vládce Francie se korunuje –

oh, Davide, snad záhlavek bys dal mu,

či na červeno bys jej byl dal natřít

a dnes? Eh, kdyby člověk o všem myslil

a porovnával – v pohádky by věřil

jak v dobách dětství – – ale čas tak letí

a tolik nese zázraků a divů,

že zvšedněly nám a jsou samozřejmy.

A že ten občan papež při té sceně

divákem zůstal, z gratulantů jedním,

mě přec jen těší... Inu, v morku kostí

nám stále vězí stará Revoluce...