DAVID ZPÍVÁ SAULOVI.

Vidím, králi, opět

na tvé skráni dým,

nenecháš mne dopět,

Saule, napřed vím;

hodíš svoje kopí

zase na mou skráň,

avšak zpěv můj ztopí

hněv tvůj, lítou saň.

Zpěv jest duší lázeň,

smývá každý rmut,

jím duch střásá strázeň

v Jordánu jak prut,

jenž se, hrdý, svěží

z kalných zvedá míst,

dole bahno leží,

ale on jest čist.

Nad měst husté kouře

plá tak slunce svit,

tak skrz noční bouře

hvězdný hoří třpyt.

Mrač se, píseň jará

zdeptá hněv tvůj v prach,

životem co hárá,

nezanikne v tmách!

Nuže, vylij plnou

zloby svoji číš,

zpěv můj zářnou vlnou

trysknout uslyšíš!

Proto že jde k Bohu,

k světlu výšinám,

ty mu nastav nohu,

klopýtneš v tom sám.

Králi, kopí tvoje

zabodne se v zeď,

v otázkách tvých roje,

zde slyš odpověď!

Buďsi třeba obrem,

Judy pevná stráž,

zvítězím přec dobrem,

za pravdu mi dáš.

Ty se mračíš opět,

zrak tvůj by mne zžeh...

Jenom nech mne dopět,

z ňader hlubin všech,

zpěv můj Pána světí,

světa i hvězd kruh –

kopí tvé v zeď letí,

zřím, je srazil Bůh...