DAVIDU MICHELANGELOVU

Z dob jakých, jinochu, jsi zjevil se v mých snech

S tak hrdým pozdravem své melodické síly?

Čí ruce zázračné tě k žití probudily

V svět sešlý, zbabělý, jenž chřadne v nemocech?

Ty, který v mramoru víc’ žiješ údů svých

Než my v svém šedivém a nudném jsoucnu celém,

Ty v bílé ekstasi, ve světle rozechvělém,

V ekstasi linií jak hudba plynoucích,

Tvé očí, pohledy v nichž časem rozsvítíš

Jak blesky ze zlata, tak nečekaně, žhavě,

Co touží vyprávět’ o dávno mrtvé slávě,

O věcech minulých, jichž nezřeli jsme již?

Tvá kštice, jejíž proud se náhle rozpustil,

V níž s leskem zarudlým měď nejtemnější splývá,

Jež zpurně třese se jak na lví šíji hříva,

Rci, jakým obrazem je probuzených sil?

Rty pevně zavřené, jež tají v sobě dech,

Jak vlhká poupata do lístků zavírají

Svou pronikavou tresť, rci, jaký výkřik tají

A jakou odvahu v strach Filištínských všech?

My pozdně zrození v spleen věků chabě mdlých,

V jichž duších bytosti tvé okouzlení dříme,

V tvé zraky vznícené jak v odlesk božstva zříme,

Nám vzkazem s nebes je vzmach údů vztyčených.

A slabí, pobledlí, teď sníme o dobách,

Kdy nazí rekové se zářícími čely

Na nepřátele své ze stanu vycházeli

A praky hbitými je poráželi v prach...

Neb navždy bez krásy a oklamáni vším,

Svá nitra kryjeme vždy rozpačitá, stměná,

V nichž chvěje neklidem se touha rozbolněná,

Jak bije postřelen pták křídlem zraněným.

A přece dychtíme žít’ krásy neznámé

A city přátelství, jež nepokojem vzruší,

Chcem’ šťastnou mužností svou opojovat’ duši

Však dále samotou a prázdnem zmíráme.

Neb není přítele, jenž v chvíli kouzelnou

By křísil v nitru nám svět jasu, světel, vůní...

Spleen padá v srdce nám jak uschlé listí v tůni,

A mrtvých pohledy za námi všude jdou.

Neb není přítele, jenž kryl by v ňadrech svých

Vždy lásku důvěrně, jak země v hloubi kovy.

Jen cize hovořit’ lze cizími nám slovy

A chladem spláceti chlad duší lhostejných.

A časem umění když fantom daleký

Zpět v mramor vykouzlí jak zásvit zlata v řasy,

My smutně zíráme na symbol hrdé krásy

A marnost zříme jen snů vlastních na věky...