Dávná známá.

Už vídávám ji dlouhou řadu let,

a ještě nic jí neubylo v kráse,

a před mým zrakem dodnes vyjímá se

jak líbezný a skromný lesní květ.

Já šíleně ji míval kdysi rád,

a kouzlo staré dosud mne k ní víže,

jsem blažen cel, když meškat smím jí blíže,

však proč? – sám nevím odpověď si dát!

Ten očí jejích měkký, mírný svit

vždy teplem svým zas rozhřívá můj cit

a jarem dávným plní srdce moje...

A jizby její milé ovzduší –

tak hlavu mou vždy ke snům rozruší,

jak ptáka k písním sladká vůně chvoje!