DÁVNÉ ŘEČIŠTĚ.

Dum šedých s družinou jsem zašel v dálku luk;

syt městské fadessy v dál zelenou jsem šel,

kde srdci mému vstříc křepelčin volal tluk,

kde v prosté vůně květ se bílý motýl chvěl.

Tak ticho bylo tam, jen z dálky hučel splav,

neb ve vsi zaštěk’ pes, či zakejhala hus;

hruď moji plnila kořenná vůně trav,

a za mnou zůstal kdes denního žití hnus.

Dum clonou šedivou v mé duše zákoutí

již cestu hledal si luk idyllický klid –

v tom shnilé vůně dech mě nutí stanouti,

má noha boří se, a nelze dále jít.

„Kam zbloudil jsem?“ se ptám... Ach, dávné řečiště

zde v měkkém klíně trav, v luk dálce pohřbeno,

tak opuštěno dnes a vždycky na příště

své o tom spřádá sny, co navždy ztraceno.

Kde v hloubce shlížel se kmen břízy bělrouchý

a olší tmavý list a staré hlavy vrb,

tam bahno na jaře se žlutá blatouchy –

až červen lehne v kraj, je všecky požne srp...

A dávné řečiště vzpomíná zašlých dnů,

kdy v tichu večerním vrb starých do korun,

jež v řeky zrcadle vod srdcem rostly k dnu,

vplul jako v duši sen měsíce bílý člun.

A nocí vzpomíná, kdy hvězdy se svých cest

jak mince stříbrné v klín řeky padaly –

sám plynul po řece člun středem bílých hvězd,

dva stíny byly v něm, a ty se líbaly.

O slavných východech a o západech sní,

v nichž zářil vody proud, plál, hořel, krvavěl –

a nad vše dívčí smích mu z dávna do snů zní,

když vlnky proudily na krásu bílých těl...

To vše již dávno tak, snad sto a více let,

a řeka valí se teď tisíc kroků dál –

jen vesnou přichvátá, prolomí v touze led

a staré řečiště promění na močál.

A tak zde samo dál ve shnilé vůni sní;

vždy večer zahalí se v hustý závoj par,

a v nich se vznášejí pří záři měsíční

těch stíny nešťastných, kdo svůj zde našli zmar.

A zas dum záclona mou duši zhalila,

já nemoh’ klidně zřít v ta místa bez hrůzy – –

Kde řeka mladosti se v březích valila –

teď stíny vstávají jen mrtvých illusí...