Dávnému druhu.

Obchůdky drobné, heslo zneužité

a zneužité nadšení.

Rameny krče, omrzele díte:

„Toť věcí, jež se nezmění!“

Mne jímá úzkost. Ne před všedním prachem,

před vášní prudkým zvířením.

Chvím horečným se, smrtelným já strachem

před tolikerým smířením.

Nechci se smířit. V chvíli bez útěchy

budoucnu rámě otvírám.

Zkorumpované, lethargické dechy

já popírám, já popírám.

Nechci se smířit. Hlava, jež se zvedne,

skloní se záhy bezděky.

Ty Čechy lživé, malicherné, bědné

chci popřít na věky!

Snad též jsem slabý. Snad má hlava klesne,

toužící výšin na témě.

Smířím se. Schoulím do klece se těsné.

– Ať jiní přejdou přese mě!

Však dokud sil je, povinnost si kladu

před rodnou zemí, národem

říc’, lež že není branou k Eldoradu,

nezačne úspěch podvodem.

A lidská moc mne mlčet nedonutí.

Jdu, nečekaje ohlasy.

Já, kdož žádal pouze vyslechnutí,

nežebrám o hlasy.