DÁVNO, DÁVNO...

Ba dávno je to, milostpaní,

ó, tuze dávno zajisté,

tak vzpomínám si, hlavu v dlani,

o jedné růži stolisté.

To bylo ještě poupě bílé,

ba ani poupě nebylo,

a již své srdce jedné chvíle

mně míčem v náruč hodilo.

Míč chytit měla touha chtivá,

on kutálí se, utíká –

nu, byl jsem snílek odjakživa

a strašně hloupý nešika.

Než jsem se shýbnul, míč se ztratil,

tak rychle vždy to nebývá,

a s ním i srdce vaše schvátil

ten dlouhonosý protiva.

Ba dávno je to, milostpaní,

a už je leto na sklonku,

už nevěřil bych v růže ani,

když vidím vás jak pivoňku.

Však vedle vás tu kolem věže

zřím obrázek váš zdrobnělý

s tím vaším míčem cupkat svěže

na Žofín každé pondělí.

A Plzeňačka, dobrá bona,

pak rádkyní je poupěti,

jak očima zná házet ona,

tak srdcem třeba házeti.

A svět jde dál, a zase v chvíli

se někdo potom napálí –

Jakž bychom my to zjinačili,

my napálení bručáli!?