DÁVNO, DÁVNO TOMU...

Dávno, dávno tomu,

co jste do Jičína,

otče drahý, z domu

vyprovázel syna.

Za jiskrné zimy,

za květného jara

kývala nám z dáli

chmurná brána stará.

Málo bylo řečí,

ale duše obě

po té cestě vroucně

vinuly se k sobě.

Už k té černé bráně

zbýval kus jen krátký,

když jste tiše řekl:

„Musím, hochu, zpátky!”

Za vámi jsem hleděl,

prsa plna bolů,

že zas nebudeme

řadu neděl spolu.

Na vás jenom lpěly

suché, horké oči,

až jste se jim ztratil,

kde se cesta točí...

Táhly šedé roky,

patronové chladní,

a my k sobě přišli

sotva někdy na dni.

Zabušilo v boku,

zahořelo v řase,

že se, třeba krátce,

máme spolu zase.

Přiklonil jsem na vás

skráně svoje vroucí,

abych opět slyšel

vaše srdce tlouci.

Všecky struny duše

rozchvěly se ve mně,

že nad toto srdce

nemá pro mne země.

Až pak jednou přišli

dnové hrozných bolů,

a my tiše jeli

známou cestou spolu.

S prokvetlou já skrání,

s hořem v srdci věrném

a vy v rakvi spící

na tom voze černém.

V mládí vy mne, nyní

já vás doprovázel

a do prachu cesty

slzičky jsem sázel...

I teď časem chvátám

od té černé brány –

kolem kraj náš milý

jako malovaný.

Stávám zas, kde cesta

za vršek se točí,

kde mi navždy zmizel

tatíček můj s očí.

Srdce v prsou buchá,

v běh mne nutí ručí –

že ho ještě chytnu,

sevru do náručí...