Dávno dravý naší řeky tok

Dávno dravý naší řeky tok

odnes kytku mou, mou naděj planou;

snad jí někde v skalný mrštil bok,

snad se po písčinách u dna vleče

ztrhaná, a květy pouhý cár;

po hrázi já pusté bloudím stár,

myšlénky mé, květy, Osud seče.

Květy? Cha, je trní jen to samé,

žití hnus, to otrávený manou

ráj, jímž Smrt již v plenkách kolébáme.