DÁVNO JE TOMU...

Dávno je tomu... Byl večer sladký, a hebký dech růží

ze zahrad stoupal a ve vzduchu tál – –

Byl večer sladký, vítr byl lehký, kalinám šeptal milostná slova,

v korunách stromů na loutny hrál.

Ptáci již spali, tesknila voda, studená měsíční zář

vzbudila v lukách duchové sbory,

vzdálila, do temna zaklela hory,

po stráních, návrších dokola prostřela stříbrný šlář.

Tušalaj řekl kalině vedle: „Sestřičko, hleď,

veliká noc je – svatého Jana –

celá zem bude už těhotná z rána;

sestřičko, i my se otevřem’ pocelům teď...“

Bez silně voněl, do noci broukal – neboť má duši ten keř –

a hlavou třásl a všecek se styděl,

že jsem ho – stařečka – ještě kvést viděl –

a s hlavy mu za hvězdou hvězdička padala ve stínu šeř...

Tavolník luskal, jakoby čítal prchavých vteřin let,

akát si stýskal do tíhy květů,

modřín mu říkal, že musí být k světu –

a jasmín přede mnou bez řečí voněl a voněl a kvet’...

Veliká noc byla svatého Jana,

co v ní kdo přeje si, dostane z rána –

i kdyby toužil mít celičký svět...

Věřit tak dvakrát se v životě nezdá...

V té chvíli ale padala hvězda –

a já jí do letu „Jindřišku!“ šept’...

Říc’ jméno děvčete, když hvězda padá

některou z nebeských cest –

i kdyby nechtěla, musí mít ráda...

Věřte mi docela – probatum est! –

Hvězdička odnese to přání do nebe,

a ti dva potom se dostanou za sebe

a budou šťastně žít po řadu let,

a děti budou žít, co bude svět...

Byla noc svatá, jako je dneska,

právě tak svítila měsíční deska,

tavolník luskal a jasmín kvet’...

Ba, nevím, kolik už uběhlo let...

Dívám se na nebe –

vzpomínám na tebe –

hvězdičko, hvězdičko, leť!

Ó, léta bláhová, má léta mládí,

jak mne to, jak mne to ještě dnes svádí –

tak silně a svatě tak zavěřit teď!