Dávno odešlým

LETÍ Z HNÍZDA VZPOMÍNEK ptáček popelavý,

jedním křídlem do Čech, druhým do Moravy.

Pepíku z Kadova, Jeníku z Přibyslavi,

když mladosti kraj zas ve snové kráse

přede mnou na mžik rozevírá se

a jarní vodou rozhučí se splav,

vždy zjeví se mi rysy vašich drahých hlav!

Vy, sousedé kdys v škamnách dubových,

svůj zítřek zřící v branách duhových,

jak zářila vám jitra májová,

jak večer nad Lipnicí výheň nachová –

než hrom a blesk sjel k vaší skráni!

Čas nezbyl k písně dozpívání,

jež o majales hájem libě zněla –

Proč náhle v mramor ztuhla vaše čela?

Den kratičký vám přála přísná nebesa,

než trigy vaší praskla křehká kolesa.

Pak studenti a droužky, nejkrásnější v městě,

vás provázeli na poslední cestě.

Pod slehlým rovem stlely vaše kosti,

mně dohořívá olej v kahánku –

však časem přijde chvíle tesklivosti,

kdy za doutnání pozdních červánků

bych nejraději zas knihu básní chopil,

v šer jizby podkrovní se s vámi ztopil,

kde srdce opíjely verše z Machara

a touhou rozryvnou k nim lkala kytara.

V to jedovaté kouzlo po krk vhrouženi

jsme světobolu ssáli sladké soužení.

Leč vy když zrána v matutinu svém,

Ó, novicové v Řádu uměn ztepilí,

po políbení mrazným Smrtky rtem

jste do rakve se náhle zhroutili,

– jak bílý koráb v moři květů stála –

ta bolest do živého ťala!

Tak jasný prapor z ruky dobrých vypad',

štít čestný ztratil ze stráže dva věrné –

ach, jaký všední, obyčejný případ,

a ztráta přec i hoře nedoměrné!