Dávno.

Je to dávno, co tvá ruka

mé se dotkla po prvé,

co v mých prsou divná muka

ozvala se nepoznána,

a v mé tváře, jak zář rána

zarděly se do krve?

Je to dávno, co z tvých očí

padlo světlo do mojich,

a z nás dvou, kam jeden kročí,

druhého má plnou duši,

v každém květu vzkazy tuší,

v každé hvězdě – jeden z nich?

Je to dávno, co tvá síla

zdrtila ten sudby kříž,

co jsem srdce oteplila

na tvých prsou, a tvá hlava

touží se mnou do modrava,

kde je nebe přece blíž?

Je to dávno – ptát se bojím, –

co tvé srdce na posled

na okamžik bylo mojím? – –

Růže plály do krvava,

tvá se chvěla – u mé hlava,

bylo štěstí – – plný svět!! – –