DCERA.

„Jak se ti tam vede,

dítě moje bledé,

v cizí širé dáli?...“

píše stará máti,

úzkosť ji tak chvátí,

slza v oku pálí.

Dcera z města píše:

„Vrátit se? Ach, spíše

usmrtím se tady!

Domek náš je sprostý,

mám tu často hosty,

teď tu doktor mladý...“

„Píšeš nám tak málo,

srdce by si přálo

tisknout tě, mé dítě...“

„Mám tak málo času,

vstávám v lampy jasu,

spat jdu na úsvitě...“

Píše matka stará:

„Přijeď aspoň z jara,

vše tu voní květem,

šťastni jsme i v hoři,

starý tatík spoří

na košile dětem...“

„Mámo, jak jste směšní

s mlékem, hrstkou třešní,

já mám všeho dosti:

klobouky i šaty,

kočár i šperk zlatý,

hrabata mě hostí...“

Prchla léta, léta...

Matce vlas prokvétá,

vráska vedle vrásky;

muž spí věčným klidem,

děti mezi lidem

našly trochu lásky.

Jenom ona, ona!

Mrtvá-li, či stoná?

Ani řádku jednu

nepíše již roky,

jak když ve hluboký

rybník padne ke dnu...

Jede matka v dáli

přes pláně i skály

v město velké, cizí;

ptá se sepnutýma

rukama – kdo všimá

si tu, když kdo zmizí?

Pak jí řekli kdesi

s úsměvem, jenž děsí

srdce její vřelé,

že již leží v hrobě

někde na hřbitově

jedno léto celé.

A tak ona kráčí

v bolesti a pláči,

hledá ji a hledá:

v hrobce musí býti,

o nádherném žití

psala dcera bledá.

Ale marné snahy

nevidí rov drahý,

ptá se zas a znova;

pak ji vedli k hrobu,

který nemá zdobu

jmén ni veršů slova.

Široký a dlouhý,

mnohých lidí touhy

kryje clonou tmavou,

chudobu i špínu,

bolesť, hanbu v klínu

halí čistou travou...