Dcera Jairova.

Snem smrti dřímá. Otec, matka kvílí,

dům pustý, tichý. Venku zástup hlučí,

co matce srdce puká, bol ji mučí,

když nad mrtvou se dcerou s pláčem chýlí.

Jde Kristus na útěchu v smutné chvíli.

Hned matce v srdci blahá naděj pučí,

že dceř svou živou sevře do náručí –

vstříc Mistru s prosbou za své dítě pílí.

Dí Pán, dlaň chladnou ujav: „Povstaň, dcero!“

I vstala, jasným zrakem k Pánu vzhlíží,

jak duch se vrátil, prchlo noci šero.

Ó Bože, mně až nové svitne ráno,

duch vzlétne z těla, prost jsa zemských tíží,

tím pohledem kéž věčnost zřít mu přáno!