DCERA JAIROVA.

Květ v poupěti zde skosený se bělel

a nad ním v zamyšlení stanul Pán –

dům hlasným pláčem skonu dívky želel,

k níž marně tichý Prorok zavolán.

Děs všecky schvátil, když květ zničen klesl,

dech smrti prostorami domu čpí –

však On, jenž nový život lidstvu nesl,

děl: „Neumřela dívka, ale spí...“

Spí sladký, poslední sen proměnění,

a On ji přišel z něho probudit,

zpět duši pozvat v zemské šero denní,

když věčných světel zazářil jí svit...

Zda má tu bílou duši volat zpátky,

by vzala na se lidskou podobu,

sen opustila započatý sladký,

zpět vešla v tělo, zralé do hrobu?

Zda zpět má zavolat ji v peleš viny,

kde hřích snad zašlape ji v země prach –

když popatřila již v svět lepší, jiný,

jejž hledáme kdes v nebe výšinách?...

Tak bílé dítě jako květy polní,

jak bytosti, jež potkáváme v snech!

Vše v dívčí běli zdá se lepším kol ní

a na všem, zdá se, utkvěl její dech...

A nyní zavinou ji v prostěradla,

v hrob uloží a kámen přivalí –

kde paprskem své čisté duše vládla,

tma nepravosti zas vše zahalí...

Ó, škoda květu, jenž vstal z holé skály,

ó, škoda toho světla promyku,

jenž dítětem tím zářil z lepší dáli

v tmu této bídné země hříšníků!

Ó, ožij zase, liliové kvítí,

ať hříchů nad bahnem tvá běl se stkví,

ať paprsek tvůj do tmy zemské svítí

a poslem božího jest království...

Z dum Pán se probral srdcím panující,

vztáh’ nad dítětem v požehnání dlaň,

za ruku ujal v smrti dřímající

a řekl: „Děvečko, ti pravím, vstaň.“