DCERA OKAMŽIKU.

V jedné chvíli slétne píseň,

cítím její celou vůni,

vidím duhou plát jí barvy,

po nichž jindy marně stůni.

Přichvěje se jako dívka

s hlubých očí dumnou tůní;

ptát se, kam? a ptát se, odkud?

Vím jen, jak ty zraky sluní.

Políbí mne letmo v čelo,

přitiskne mne k útlé hrudi.

Jak to sládne! jak to hřeje!

citů se hned požár budí.

Běda však, když nevyslovíš,

co tu chvíli říc’ tě pudí:

rozprchnou se políbení,

světla, vůně, vše se znudí.

Zkoušíš dál jen starou žízní

po barvách a po odstínu,

po neznámých citů vlnách,

po čarovných vidin kynu.

Jiné jdou a jiné lámou

v hranolu se tvého spleenu –

ale ryzí píseň tryskne

v jediné jen chvíle šinu.