Dcera potopy. (I.)

Bůh rozhněván zřel na svět řasou mraků;

z nich voda proudy tekla bez ustání,

jež vrásčitých hor tkla se ledných skrání

a stále rostla, stihla juž let ptáků.

Svět zmítal se a tonul roven vraku,

a všude pláč a všude umírání.

Tu přistoup’ k Bohu anděl Slitování,

jak zlatý paprsk sjede ku oblaku.

„Což nezanecháš upomínky žádné

na zašlý svět, na sílu lásky jejich,

na vášní žár, na vzlet jich gigantický?

Má všecko, všecko zhynout ve peřejích?“

Bůh usmál se: „Až s vrchů voda spadne,

nad hrobem jejich viň se réva vždycky!“