Dcera potopy. (II.)

Tak na svět přišlas ty, potopy dítě!

Jak Noah zbožně první hrozen zdvihnul,

jak slzami zrak dojatý mu jihnul,

on cítil, nový věk že na úsvitě.

A úponky tvé rozpjaly se hbitě,

svět objaly a kde se hrozen mihnul,

tam divný zázrak nebe k zemi přihnul

a zrodila se píseň okamžitě.

A posud cítím v hroznů sladkém plání

těch obrů zápasy, jich touhy, hněvy,

jich vzdor a sílu jejich milování.

A myslím, schvalně jejich svět Bůh sbořil,

by duše jejich zaklel v duši révy

a nejkrásnější tak svou báseň stvořil.