Dcera pouště.

Jde pouští, písek žlutý hoří zlatem,

svit slunce rozlit spí jí v obličeji,

jak písek zahnědlé jest hrdlo její,

prs klenutý se dere těsným šatem.

Plá amulet na čele stužkou spjatém,

a korály a penízky se chvějí

na skráni jí, svým zvukem provázejí

krok, pouště bodláčím jenž spěje s chvatem.

Poušť v dálku pne se, vzduch se třese žárem,

jde rychle, krev jí v žilách buší varem,

zrak její blesky a krok její vlna.

Poušť kolem, nad ní obzor bezoblačný...

Kdo vrhne se as na ta ňadra plná,

ký emír pouště či který lev lačný?