Dcera Tintorettova.

Zřel svou dceru na kolébce,

jako květ se smála,

chtěl ji zvěčnit svojím štětcem –

duše se však bála.

Nesmíš, pravil tiše k sobě,

ten květ v kráse prosté

pouze Bohu, pouze tobě

vykvétá a roste.

Zřel svou dceru u oltáře,

jako květ se smála,

chtěl ji zvěčnit svojím štětcem –

duše se však bála.

Nesmíš, pravil tiše k sobě,

nech tu žhavou růži,

pouze bohu ona patří,

pouze svému muži.

Zřel svou dceru ve rubáši,

jako květ se smála,

bledý květ a v koruně mu

slzná perla hrála.

Políbil ji – pak se ohled’...

nikoho kol v síni,

štětec chyt, hlas v duši jasně

zašeptal mu: Nyní!