Dcera.

Strašlivý hlas: Do žaláře!

Zahřměl v uleknutém domě;

Ach! tu zbledly květné tváře,

Ach! tu každý ruce lomě

K rozmilému otcy běžel,

U noh jeho ležel.

Žena čistá jako kvítek

K manželi se přivinula,

Jako anděl z krásy dítek

Dceruška se vyšinula,

Stiskla otce do náručí,

Ať mne, řekla, mučí!

Nelítostní ukrutnícy

Okem mstivým pohleděli,

Když sem vlasti zástupnícy

Na křik dítek přiletěli,

Když se dcera vpiala k otcy

Na vzdor syvé mocy.

Otec k srdcy tiskna dítě

Milé, hořem, láskou trnul,

Očma na milenku svítě

Na tvář sladké slzy hrnul;

„Ach! ty neprobudíš lásky

Milostnými hlásky!

Zůstaň milé dítě doma,

Zůstaň u své drahé matky,

Chraň se drtícýho hroma,

Který v zemi plodě zmatky

Y stín maří svobodnosti

Skryté v soukromnosti!“

„Byť y zůřil vítěz divý,

Neupustím od milého;

Nechť mne spatří, snad cyt živý

Pohne muže nelidského,

Snad mne za tě rychlou smrtí

V zůřivosti zdrtí.“

„Nevěř dítě lásce svodné!

Ta tě bleskem štěstí šálí,

Divoch odporníky škodné

Zdlouha tře, a s chutí pálí;

Ach! tvé jenby krásné tělo

V puchu práchnivělo!“

„Byť y, což mi do života,

Otče! nevidímli tebe?

Pro těli mne ztrýzní slota,

Láskou vykvete mi nebe;

Popřej, ať tvé hrozné bídy

Dělím každé třídy!“

„Tybys zlatá nevinnosti!

Pro dým slítla do záhuby?

Rozkošníkby v čisté ctnosti

Zaťal hanebnosti zuby;

O má slávo! ó můj květe!

Láska tvou ctnost splete.“

„Nehrož, otče, mé se zkázy!

Kat se krásou neoslepí!

Drak jen, co se opře hrázy

Vlády, v divokosti třepí.

Byť pád nevinnosti koval,

Dcerus otče! choval.“

„Nesuď dítě lstivých lidí

Podlé srdce nevinného;

Zlostník v lásce zpouru vidí,

S oblíbením hyzdí ctného.

Jdešli se mnou do vězení,

Náš rod celý splení.

Vzhlédni na svou matku milou,

Na mé neviňátka syny!

Chcešli krásu ušlechtilou

Svalit v vlasti rozvaliny?

Ušetř v bouři nepravosti

Outlé nevinnosti!“

„O můj otče! mámli tebe

Pustit mezy mstivé hady?

Abych zachovala sebe,

Mrzké dopustit se zrady?

Byť y bily hromy vzteku,

S tebou v smrt se vleku;

Matka bude hájit dítek,

Dcera bídu sladit otcy,

Z trní vyjde lásky kvítek,

Hvězda štěstí z divé nocy;

Nadějeli bídným zvadne,

Srdce láskou zmladne.“

Tu se vpiala k rozmilému,

Jak se duše k tělu pojí,

Světu vzdorujícý všemu

Sladkou nadějí se kojí,

Že y smrti muky zmůže

Lásky div a růže.

Sousedové s podivením

Pohlíželi na milenku,

Drábové když s rozkacením

Uráželi milostenku,

Jenž co nepohnutá skála

V předsevzetí stála.

Ukrutnícy roztřepili

Slovem sousedy se pnoucý;

Zástupců již netěšily

Nevinnosti cyty vroucý;

Jakby spínali je pouty,

Zalezali v kouty.

Bez odporu ukrutenství

Hanebného nástrojové

S posmíváním příkořenství

Tropíc, hůř než divochové

Strašíc mračícými čely

Jako čerti hřměli:

Do žaláře! Znova pláče

Po domě se rozlíhají;

Žena k svému muži skáče,

Dítky ruce napínají,

Aby pomahaly otcy

Proti dravé mocy.

Bože štíte nevinnosti!

Na slzyli naše hledíš,

Zrostajícý ukrutnosti

S trůnu lásky proč: Mři! nedíš?

Máli vrah hnát muky věčné

Ctnosti na srdečné?

Dcera pravíc slzyčkami

Tváři otcy pokropila,

Nelidskými pohrůžkami

Schla a ctného uchopila;

Poďme, kam hlas vede Páně

Ku věčnosti bráně!

Již se s otcem brala panna,

Již je pláče provázejí;

Tuť hřmí každá v městě strana,

Hlukové se rozrážejí,

Valné ukrutenství klesá,

Vítěz řádný plésá.

Jako vichr věčných stromů

S násylností podvracuje,

Tak vztek z obživených domů

Letě, cyzý utracuje,

Vítězství své soused slaví,

Neb vlast dráčů zbaví.

Šťastná zpráva y zde v žíly

Neviňátkům život leje,

Děti nabývají sýly,

Dcera radostí se směje,

Oko k otcy mluví jasné:

Naše bída zhasne!

Sousedové obživují

Plašíc s tváří ouzkost bledou,

Outlou dceru korunují,

Městem ku podivu vedou,

V příkořenství že co skála

Panna pevná stála.