Dcerám Tater. (I.)

Řekla země Tatře:

Tatro, dcero milá,

podej mi tu hvězdu,

co tam vysvítila.

Tak mi přemilostně

mocnou věštbu září;

ráda bych se zhlédla

v její sladké tváři.

Ráda bych se zhřála

v jejím zlatém ohni

již se pro ni, Tatro,

již se, milá, pohni.

Vypjala se Tatra

štíhle do blankytu,

vířila jí hlava

v jasné noci třpytu.

Vyrůstala čelem

ve hvězd noční kůry,

marně chtěla matce

snésti hvězdu s hůry.

Matko, milá matko,

slovanská ty země,

nedosáhnu hvězdy,

co je síly ve mně.

Co je ve mně duše

a co milování,

nepohnu tvou hvězdou

ani do skonání.

Zrosilo se žalem

sivé Tatry oko,

matčina že hvězda

dlí tak převysoko.

Vzhlédla matka k dceři

v slz těch dětských toku:

Vždyť máš moji hvězdu,

Tatro, ve svém oku!

Vždyť se, dcero, zhlížím

v její sladké tváři,

vždyť mi z tvojí duše

mocnou věštbu září.

Vždyť se, milá, zhřívám

jejím ohněm zlatým,

vždyť, co v tobě síly,

vzrostlo divem svatým.

A co v tobě duše

i co milování,

pohnulo to hvězdou

mého požehnání.

Nebyla to slza,

co ti z oka klesla;

vždyťs mi svojí láskou

s nebe hvězdu snesla.