DCEŘI DO PAMÁTNÍKU.

Když zřím, jak moje dcerka zlatovlasá

jak šotek pokojem se batolí,

svou pannu tiskne v náruč, výská, jásá

i pár slov podivných zas šveholí,

když zřím, jak toužně cupe k mému stolu,

pak stane, nesměle se usmívá

i v touze, kdy si počnem hráti spolu,

svým zrakem laškovně mne vyzývá,

tu často hlavu skloním v zadumání,

jak chtěl bych vyzpytat ten žití běh,

jak věštec čísti ve snů přemítání

a zvědět, co jí psáno v osudech...

Ó, marně sním, co snuješ, chmurný Bože,

pro děcko, jež se u mne batolí...

snad bude léhat v režné, mrazné lože,

snad bída její ručky zmozolí,

snad někdy Hlad si ke stolu jí sedne,

snad kalich trpký do dna bude pít,

snad zraků čistý azur mdlobou zbledne,

a já juž v hrobě vlhkém budu hnít.

Jen jedno, dcero, pro tebe mám přání,

ať jakkoliv juž Osud vyřkne soud:

zroď syna pro vlasť, chorou ve strádání,

jenž zlomí aspoň jedno z její pout!