DCEŘI GHETTA

Sionu zbloudilé ptáče, zajatče severních krajů,

s nezkrotnou touhou

po slunné otčině dálné, kterou si ve snění kreslíš

nádherou skvoucí,

na snivou hlavu, ó, Esther, polož mi rozkošnou ruku,

ruku svou vroucnou,

ve které koluje krev tvých bludných a zkrušených předků

odešlých věků,

toužím ti darovat píseň, bratrsky laskavou píseň,

východní píseň,

která nechť skane ti k nohám, podobna purpurné kytce

asijských růží. –

Ó, Esther! –

V slovech tvých pozdrav mi šumí pralesa libanonského,

Sionu dceři!

srdce tvé harfou mi úpí nad proudy babylonskými,

Sionu dceři!

Z očí tvých západ mi žhaví,

západ, jenž ladil kdys k žalmům

Davida krále,

posvátný plamen v nich hárá, zdušený popelem věků,

Betsabe pozdní!

Vzpomínáš ve snách dob zašlých,

s Jahvem kdy hovořil Mojžíš

na hoře zářné,

vzpomínáš přechodu mořem z otroctví faraonského,

zázraků v poušti?

Vzpomínáš poroby kmene, Bar Kochby zoufalých bojů

na troskách říše,

kdysi tak hrdé a mocné?

Ó, žale!

Uchyl své čelo v mé dlaně, zaplač, ó, Sionu dceři,

snědá má Esther,

tisíce předků tvých možná v chvíli té roní své slzy

z hnědých tvých očí...

S tebou bych sníti chtěl u zdí rozpadlých Jerusalema,

naříkat s tebou

nad kmenem rozvátým světem osudem proradně krutým

z otčiny žírné...

Cosi jak královský šarlat bývalé moci a slávy

žíří ti v očích,

co s sebou přineslas z vlasti do cizích mrazivých krajin,

odkaz svých předků,

černá zář’ vrkočů zpíjí vůněmi saronských zahrad

za nocí jarních,

touha kdy dálné tvé sestry burcuje na sirých lůžkách

k slavnostem lásky.

Ó, Esther!

Zapomeň v důvěry chvíli bolestných, zapadlých věků,

Sionu ptáče!

Šalomoun čekající jsem zjevení Sulamit sličné

v paláce dveřích,

růžemi zkropil jsem mramor, který tvé posvětí nohy

v opankách z cedru,

komnaty vonné jsem zkrášlil bohatstvím čalounů, skvostů

k přijetí tvému,

večer, kdy zvěnčenou skráň pak uhostím do tvého klínu,

poraněn láskou,

uslyšíš tryskati z rtů mých za vzdechů sloňové harfy

Velezpěv písní!