DCEŘINO ŠŤĚSTÍ.

Šlo mladé děvče ulicí,

jí nouze šatí vzrůst a krásu,

a kolem ní šel mladý pán –

ten celý zbledl od úžasu.

Až mu ten pohled v duši sáh’,

on z lehka v patách kráčí za ní:

„Pojď ke mně, dítě, do domu,

a žít tam budeš jako paní.“

Již v kmentu jde a hedbáví,

na stole stříbro jen a zlato,

nedávno ještě s matkou žal –

jak lehce zapomenout na to!

A někdo klepe na dvéře:

„Ó, sousta jen se stolu spadlá!“

Ten známý hlas – toť matčin hlas,

to její tvář a ruka zvadlá.

Když zřela v kment ji oděnou,

zlou ránu k srdci ucítila;

ve štěstí dcera žila dál –

matka to štěstí nepřežila.