Dcerka hostinské.

Zašli si mládci tři v krajiny porýnské,

zašli si tam k známým, ku dobré hostinské.

„Hoj paní hostinská, hoj pívo, víno sem,

kde máte dcerunku, ať ji pocelujem!“

„Piva mám, vína dám, pod večer, po ráno:

dcerka má, žel Bohu, na márách ustláno.“

Ustali v hovoru, ustali mládci v hrách,

nalezli dívenku v komůrce na márách.

První z nich zesnulé zpět závoj odestřel

a zrakem slzavým do její tváře zřel:

„Ó, kéž by někdo ti nazpátek život dal,

což bych tě, spanilá, v tu chvíli miloval!“

A druhý z mladíků závoj zas zpátky dal,

hořem se odvrátil a hořce zaplakal:

„Ach škoda, přeškoda, že ležíš na márách,

tebe jsem miloval v duše své hlubinách!“

Třetí však mládenec strh’ závoj, jak tu byl,

a bledou milenku horoucně políbil:

„Tebe jsem miloval, tebe ctím s vroucností

a chci tě milovat do věčné věčnosti!“