De monte sacro. (1. Na obzoru.)

Vy báně zlaté, v moři třpytů žhavé,

jež kynete mi v ústret z mlžné dálí,

mé srdce při tom divné kouzlo šálí –

cos jako peruť nad mou hlavou máve!

a jest mi sladko při tom jak v dny smavé:

v nach vzpomínek se duše zvolna halí –

v nach nebes širých slunce zlatohlavé

než večer zajde za hory a skály.

Kéž nezajdou už, nesprchají dolů,

jak listí padá s uvadlého stvolu,

kéž zůstanou mi v duši v žití znoji...

A dívám se a noha hnout se bojí,

to tiché kouzlo dál se nitrem snuje:

jak rána dávná když se zaceluje!