DE PROFUNDIS

Noc rozdrásej, sůl do mých ran syp k ránu –

Však jedno prosím: Opotřebovánu

být nedej mému slovu! Hlas můj ztlum,

svol, aby dech mi k svatým zůstal dnům

a z hlubin zadul proti nebezpečí!

Kdys písmák byl, ten ke vší lidské řeči

zášť pojal, hrůzu, hnus. Vřít nechal svět.

Sám, odmlčev se, mlčel šestnáct let.

Byl tich, nechť slýchal o válkách a zradě.

Když hloubal, mlčel. Mlčel na zahradě.

A jednou večer, domů jak se bral,

dým šleh mu z cely. Mlčící muž stál,

kde rudý jazyk chodbou již se plazil.

Tu on, jenž něm byl, v němotu svou vrazil

a z mlčení, v němž zahradnicky žil,

své slovo, dlouho rostlé, vyvrátil –

a do plamenů přemocně tak zvolal,

že žár mu k nohám leh a doplápolal.

Tvé noci plášť nechť nade mnou se tmí –

Jen když má řeč si s živlem rozumí!