De profundis.

Už jsem se nemodlil

léta, léta.

Ale dnes ze srdce zraněného

výkřik nalomený vzlétá.

Ne prosba, ne pláč,

ne tupé proklínání,

jen zoufalé chroptění sevřeného hrdla,

když člověk se brání,

by vymanil se z ruky rdousící

černého vraha.

Ach, úzkost bez mezí, hrozná, nekonečná

mi k srdci sahá

a potápí mne, dusí mne

špinavým kalem –

Což ještě málo jsem se nachodil

trýzní a děsem a žalem?

Co bylo pevného, se propadá

v bezedné tůně,

a hnusem leda jest, co svítilo,

květy a barvy a vůně,

neb příliš dobře za nimi

oko mé rozklad vidí,

a není síly v hvězdách ni na zemi

a teprv ne u bědných lidí,

a nejméně, nejméně

ve mně, ve mně –

Hle, mozkem se rozlévá záplava

a šumí temně.

A k zemi jsem sražen silou tajemnou,

mučedník, rozpjat na bolestné lože.

Pro úzkost srdce zmučeného,

smiluj se nade mnou,

Bože, ó Bože!