DEBUTANTCE, KTEROU JSEM VYPÍSKAL.

To svaté moře umění

tě lákalo v svou širou dál

a zrak tvůj jasnou září vzplál

a vichrů jek a pláč a kvil

a lesů táhlé šumění

a hukot moře, nářek vlny

a oddech noci kouzlaplný

ti do snů táh’, vše lákalo

tvou mladou duši do dáli.

Ó nech to být, ó nech to být,

ten svět je zlý, ó všeho nech,

co zářilo ti v klamných snech.

Ten život není pro tebe.

Jdi, hluboký a čistý klid,

ať ovane ti čelo mladé

a ať ti květy v cestu klade –

ten vavřín, dítě, duše má,

ten vavřín studí na čele.

Jdi, zapomeň. Rci, co to jest.

Když kmitla jsi se na sceně,

lid uvítal tě nadšeně,

a muku lásky zhrzené

když nemohla jsi déle snést

a umřela’s, lid bouřil, jásal

a bouřil dlouhým potleskem – –

Ó zapomeň, jdi, nech to, nech.

Leč kdyby zranil duši ti

svět opravdu – – však jak ti říc’,

ty’s prosté dítě, ještě sníc,

o ničem nevíš, duše má;

ó, bys jen mohla tušiti – –

Však teď máš ještě mladé skráně,

však až by stáří lehlo na ně

a ty bys vzkřikla – čeho tvůj

vzkřik zoufalý se dovolá!

A za té chátry usmání,

jež zapomene za chvíli,

svůj čistý zjev a spanilý

bys dala v pospas očím zlým,

i paprsk jara na skráni!

A za té chátry lichou frási,

květ laciný, jejž vstříc ti hází,

ty dala bys to nejdražší:

své nadšení a lásku svou!

A mládí své, svůj čistý sen,

jež na tvé čelo májem pad’,

máš drze nechat pošlapat

hladovým hejnem kritiků! –

Tvůj zrak je drahá zarosen...

Až budeš míti na té skráni

jen hrdý úsměv pohrdání,

pak v největším tom divadle

ti život-kritik zatleská.