DECH BUDOUCNOSTI

V měsíčním svitu kostelík se bělá,

jako když stříbrem zdi mu poleje.

Však ještě v duších víra nevymřela,

je dosud v srdcích lidských naděje!

Jsou ještě lidé, kteří umírají

věrni svým zásadám a záměrům.

Jsou ještě lidé, kteří otvírají

tajemství nitra zbožným páterům.

Jsou srdce zmužilá a odvážlivá,

okovy střásající se šíjí.

Jsou lidé, kteří proti dani z piva

protestujíce měsíc nepijí. – – –

Já ale pil jsem, jako piju vždycky

vzdor ctnosti své a mravní úvaze.

Na hôtelu svém zvonek elektrický

jsem namakal po dlouhé námaze.

Nejdříve neklid vyprázdněných sklenic

mi nedal klesnout v spánku objetí,

a potom drobná práce četných štěnic

a podobné jim jiné havěti.

A dveřmi vedlejšího do pokoje

dva hlasy slyšel jsem co chviličku:

„Pe–pepičko–ty–ty–ty–mo–mo–moje – –“

„„Je–jeníčku–ty–ty můj – – Jeníčku – –““

Vstal jsem a oblék’ se, ač byl jsem zmořen,

van budoucnosti na čelo mi dých’.

– Ó, národe můj! Zdravý je tvůj kořen,

a úrodná je půda rolí tvých.

– Zázračně klíny dcer tvých úrodné ‘sou,

a lůno jejich nezná únavy.

Tví syni v srdcích lásku k vlasti nesou

a lásku ke krásnému pohlaví.

– Můj národe! Pln křepkosti a síly

překonáš slavně kruté zápasy.

Zavlaje hrdě prapor rudobílý

s lvem bílým, který má dva ocasy.