DECH HROBU.

Kdys děcko zavedl mne na hřbitov

krok těkavý,

já vešel a si used beze slov

blíž hrobu do trávy.

V tom hrobě po pás hrobník starý stál,

já k němu sed,

v té chvíli lebku do ruky on vzal,

ji za vlas dlouhý zved.

Ji mrštil v trávu a zas kopal v spěch,

hnát hodil ven,

a druhý, třetí... hrob však v tvář mi dech

cos jako těžký sen.

Já vstáti chtěl, však srazil mne ten puch,

jenž z hrobu táh,

jak přimrazen jsem seděl, ví to Bůh,

a jako zajat v snách.

Já hnout se nemoh, a když v posled přec

jsem odešel,

van z hrobů obklíčil mne jako klec

a za mnou stále spěl.

I běžel jsem, až v hájek borovic

jsem zvolna kles,

však hrobů dech táh za mnou blíž a víc,

ba zaleh v spící les.

Ni pryskyřice, ani kvítí kol

nezmohly jej,

já cítil země dech a mrtvých bol,

jak vál mi v obličej.

Já ležel v mechu, západ slunce až

do větví šleh’,

vždy stále cítil jsem jak mrtvých stráž

ten stuchlý hrobů dech.

To odpadání masa od kostí,

to tlení a ten puch,

tu předzvěst nesmírné té věčnosti,

ten v hnití žití ruch.

Snad proto celou drahou životem,

včera jak dnes,

ten hrobu dech vždy s divým překotem

mi každý zkazil ples.

Snad proto v plný pohár veselí,

když jsem byl mlád,

se zelené mi hvozdy setměly,

v číš peluněk mi pad.

Snad proto z ňader dívky, v objetí

kde zpit jsem dlel,

dech zničení a hrobu, prokletí

skrz vůni růží spěl.

Snad proto plný ples mít nemohu,

snad proto zřím

i v jasnou dívaje se oblohu

cos jako skon, zmar, dým.

Snad proto sleduje ta bída zlá

mých kroků sled,

z té vzpomínky umrlých vůně vlá

mi v stáří z mladých let...