DECH JENOM HLASU TVÉHO!

Ve chvíli,

kdy jsem pouze tetelící se strunou,

o niž zavadil života dráp,

dech jenom hlasu Tvého tak rád bych, o, slyšel,

má Giso...

Ta zaznění jsou tak tesklivě smutná,

že plačící vyvolají ozvěnu

u skal věčného míru.

Ku břehu sbíhá s nich bílá postava

hlubokých důlků a něžných ramen

a přikládajíc průsvitné dlaně k ústům,

volá do prázdna, odkud hlas přišel:

„Miláčku, Tys to?“

Bytost má, struna rozchvěná k pláči,

kypící surovým úderem,

řičící zoufalým nadbytkem bolesti,

toužící v shledání něžné u bílých míru skal

volá zpět: „Je již čas?

O, je již, Giso, je již, je již čas?“

Ve chvíli,

kdy jsem pouze tetelící se strunou,

o niž zavadil života dráp,

dech jenom hlasu Tvého tak rád bych, o, slyšel,

má Giso...