Dech májový dětství.

Dech májový dětství v duši mou vzpomínku vál,

prach všední z těch květů dávno uvadlých sprchy iluse schvěly

a vlažnou sperlily rosou, že znovu v duši mé vzplál

pel jemně nadchnutých barev, jež v prsti let minulých stlely.

Je Bílá Sobota. Kraj spící v poledne unylých snech,

spící dřímotou jarní v mladých se paprscích sluní,

velkého tajemství Vzkříšení zalil posvátný dech

vzduch mírně prohřátý sladce tajemnou vůní.

A všechno se slavnějším zdálo: vlažně prohřátý vzduch,

modř oblohy dubnové i mladistvé polibky světla,

já cítil v tom mlčení slunném příštího života ruch

i vůni budoucích květů, a svěžest zmlazené přírody duší mou rozchvělou létla.

A hlahol vzdálených zvonů tlumeně jásat se zdál,

jich kovové dunění dnes hudbou světější znělo.

Dech svatého Vzkříšení lahodnou vůni v srdce mé dětské vál,

jež jasem zalito klidným v sladkém se stísnění chvělo.

O, kouzlo vonného pozdravu minulých dnů...!

Mou duši zlomenou znovu dnes touha schvátí,

ach, marná touha prchlého dětství nevinných snů

a nyvě tesknící lítost toho, co bylo a se nenavrátí.