DECH VĚČNOSTI.

Mžik každý jak vlnou, již Věčnosti dech

nám přihání z dálky na života břeh;

ten pohladí měkce, než splynul a znik’,

ten pěnou nás zbrotí, jak had by to střík’.

Ten otřese duší, v sny skolébá ten,

ten urve nám všecko a odnáší plen,

co jiný – teď v povzdech to zazní, teď v smích –

ti nese, co chytil kde na cestách svých.

Já trosečník nejsem, bych na břehu stál

a na kořist čekal a pohlížel v dál,

svou duši jsem prodal již démonu dum

a ve snách jen hledím v rej vln těch a šum.

Mě nebolí dávno, co v hlubinu smet,

co ve klín mi sype – můj nezjasní hled;

já poslouchám zticha jen šum jich a hlas,

zda od břehů Věčnosti uslyším vzkaz.