Dech země.

Zář sluneční na plavé lány klasů

proud zlata lije roztavený v jasu,

a čistý, chvějný vzduch

tam v dáli halí pod svou klenbou táhlou

tu širou krajinu a neobsáhlou

jak pod obrovský modrého skla kruh.

A silnice zřím, zahrady a lesy,

luk pásma, zrcadla vod v ladné směsi

ležeti v hloubce níž;

ze sprahlých plání výpar teple vlídný

a vůně pryskyřic, šum větru klidný,

jak velkých ňader dech sem stoupá výš.

A tajný oddech... velké matky Země

mne ladí do modlitby míru jemně,

tak tiší bouřný cit

a vlévá zvolna prsoum uzdravení

a duši skýtá dumné, tiché snění,

do žití vírného ten světcův klid!