Dědeček.

Na lávce pod lipou rád zamyšlený sedá

a sčítá myšlénky, jež z mladých let mu zbyly,

a hlava šedivá, jež mnohou trudnou chvíli

juž v žití přečkala, si odpočinku hledá.

Tak dlouho vysedí a jenom časem zvedá

zrak chorý k hřbitovu, kde kostelíček bílý,

tam dřímá babička – jak spolu šťastni byli!

A při vzpomínce té mu vlhne brva šedá.

V těch smutných myšlenkách však často cítí, kdosi

že náhle ze zadu mu potahuje šosy,

se v kapsy dobývá, při tom na špičky stoupá.

Však juž jest dopaden – a s usměvavou tváří,

z níž smutek vymizel, dědeček blahem září

a vnuka malého v tvář celuje a houpá...