Dědeček.

Hoj, dojíždí na hory bohatýr,

och, dojíždí na bílém koni,

však nikdo ho jaktěživ nespatří,

jen slyšeť, jak podkůvky zvoní.

Oj, nezvoní, nezvoní podkůvky:

to větřík nám v okénka zvučí,

a ve vzduchu běloučkých květů hned,

jak z jara kdy v zahradách pučí.

A na zemi plno hned sedmikrás,

že běloučkým povlakem všecka,

a při krbu choulí se dědeček

a kol něho družinka dětská.

„Ach, povídej, povídej, dědečku!“

I přemýšlí dědeček bílý

a povídá o svojí babičce,

však nemůže od ní dál chvíli...

A povídá o krásné princezně,

ba o vrchu celičkém ze skla,

a každému dítku se na očku

hned skleněná perlička leskla.

A povídá o švarném rytíři,

o zlatém a stříbrném lese,

a každému dítěti v hlásku se

hned stříbrný zvoneček třese.

A povídá dědeček bez konce,

až vypoví po třetí všecko,

až očka mu zavírá na klíně

to poslední miloučké děcko.

I zdřímne si dědeček na chvilku,

a sen jeho plný je krásy:

ó vidí svou bývalou chaloupku

a rozmilou babičku asi!