Dědečkovi.

Před tvým, dědečku, obrazem

tak často kleknu v pohnutí;

zarosí mi se slzami

zrakové na něj upnutí.

Tak přála jsem si tebe znát –

však osud tomu brání,

ty jsi mi poslal obraz svůj

a svoje požehnání.

Tvé požehnání, dědečku,

to posvětilo skráni mou,

a vniklo jarní rosa jak

ve srdce půdu úrodnou.

Tam skryto v srdce hlubině

to tvoje požehnání,

ty jemné puky citu mých

před zhoubným dechem chrání.

Chrání je, chrání, dědečku,

před žárným vášní mrazem,

za ně ti často děkuji,

tvým klečíc před obrazem. –