Dědečkův kanárek.

Klidně rozloučil se s květů prostým žitím...

Ustrnulí vnuci, dbalá rakve stráž,

přizdobili kmeta obrázky a kvítím;

„S Pánembohem dobrý, drahý děde náš!“

Přátelé a známí přišli z ručí píle,

aby potěšili; každý něco řek',

ale nejžalostněj truchlivé té chvíle

volal, pískal v kleci dědův kanárek.

Hudba zaznívala do pláče a vzlyku,

kněz odříkal temně hrstku zbožných vět,

ministrant se těšil z nových dvacetníků...

domů vraceli se jako v jiný svět.

Smutno ve světnici, od samého pláče:

k těžkým slzám nutí každá známá věc,

na dědovo všichni zapomněli ptáče,

hledali ho ráno – prázdna byla klec.

Návštěvou šli k hrobu. Agáty jej stíní,

na větvici ptáček, jenž byl uletěl,

zpíval jako dříve v dědečkově síni,

když ho z rána dlouho krmit nepřišel.

Marně chytali ho, plach byl víc a více,

smutně poskakoval; náhle křídla spjav

vzlétl, snad že spěchal nazpět do světnice –

druhý den však tuh byl u dědových hlav.