DĚDICI.

Ze dna města, z páchnoucích čtvrtí

ztuchlého předměstí,

i brlohů bídy a žalů, bolestí,

z pařenišť chorob a smrti

v průvodu katů vystoupli němě

na povrch radostné země.

Kolon, jenž plakal pro dávná pole,

vojín, jenž v bitevním hluku

na břehu rýnském zapomněl ruku,

lamači kamene v zasutém dole,

vetešník, zedník,

ženy jich, vyzáblé děti –:

před prahy lidství hozené smeti,

předměstská ssedlina hustá,

chudina, pagáž.

Křičela surová ústa,

šlehali řemenem, biči

z buvolí kůže, ze žíly byčí.

Zasvitla těla strhaným šatem.

Zevloval zástup křičících kluků,

kamenem hodil a blátem.

Patricij s čelistí vysedlou, tvrdou

kolem jda díval se s nevolí, zhrdou.

Po čtyřech, po šesti spiati

za zchromlou ruku, váhavou nohu,

v zasněných očích, na bledé tváři

dobrou zvěst tichého posla,

mlčky šli, pokorně, tiše

ku smrti jisté –:

svatého města zločinní žháři,

hrobníci světové říše,

vrahové veselých bohů,

ctitelé osla,

budoucí svatí. –

Ježiši Kriste,

s výšiny vzhlédni.

Milostně zvedni

děti své z prachu

smrtelných strachů.

Senator, voják, vestálka čistá,

z lidu muž, žena, vznešená paní

chtivě se nadzvedli s místa.

S pokorou jehňat a laní

pro úsměv bledého Krista,

pro sladkou víru

v království lásky a míru

zmírali velce a němě –

předměstská ssedlina kletá,

dědici nebe i země,

vladaři světa.