Dědičnost.

Jak bubliny se vznesou na vodách

a chvíli blýskají a svítí v tmách,

než zniknou v bezednou tůň zpátky zas,

tak rodíme se, tak hrob hltá nás.

Z té spousty, před námi jež byla tu,

se vznesem k žití v sladkém záchvatu

a blýsknem chvíli, hrajeme pár dnův

ssajíce život z hlubých pramenův.

Kdys žila matka, otec žil a děd,

ti klesli v tůni zpět, my jich jsme sled,

co plálo v nich, v nás opět má svůj svit:

táž myšlénka, týž vzruch a tentýž cit.

Tak vlečem od rodu v rod na novo

to Evy dědictví i Kainovo.

Chceš dobrý být? – Máš otrávenou krev, –

však vůli máš a zde svou sílu zjev!

Jed zloby od praotcův v krvi své

ty zmírni láskou, k níž tě Kristus zve,

a pravda, Darwin v přírodě již čet’,

ti nevyroste v otravný víc květ.

A mdlobu, pod níž klesal otec, rob

změň v sílu athlety, jež drtí hrob,

v tu, kterou Shakespeare objal duchů říš,

v tu, kterou Laplace v hvězdnou vzletěl výš.

A stará báj, – jež nová pravda dnes,

ti bude pouze stupněm do nebes,

do ticha, smíru svatvečerních zvonů,

v nich zemřeš tich jak Oidip na Kolonu.