Dědicové.

Z těch vojů strašných, pod Čerchova stínem

kříž nesoucích, kříž z mečů smrti skutý,

na nějžto věčný Řím chtěl hromoklínem

vbít národ Husův, klatbou jeho tknutý;

s té strže bitců, k ničící jež ráně

žold nebeský zval svatým jménem Páně,

z těch davů slepé, neúprosné síly,

jež vedly berly božích pastýřů

a ježto třasem rozvál v jedné chvíli

jak sopky hrom – zpěv českých kacířů:

jež v paty uštknul strach a jimžto děs

v týl sednuv jako jezdec v divém jeku

vťal v ledví ostruhu, a hnal je v les,

jenž ve pravěkých třímá kořenech

tu čáru posvátnou – mez české půdy:

z těch bludných jeden, zděšenější všech,

když do Němec měl nésti zpět své údy,

tak zmámen ubíhá, že v lůno zhouby,

v kraj českých ďáblů dál a dál se hloubí;

i postřehl to pozdě v lese pustém,

když na Šumavu šerá noc již padá.

Jak otřásá se každým větví šustem,

an mní, že v každém stínu číhá zrada!

Hoj strach, zlý jezdec, hnav jej úprkem,

jak za hřívu jej nyní za vlas rusý

rve drápem zaťatým, že chroptě musí

dál v útěk, dál; i zdá se dozvukem

být vřavy vítězné kol šepot lesa

a zpěv, jímž srdce křižákovo klesá,

mu zvučí hrozně větru dumkou snící, –

zpěv bitvy: Kdož jste boží bojovníci.

Noc dusná, v jaké hrůza ráda dlí,

ta v temnu svém, jak v černé hladině

obrovské jezero, mu zrcadlí

směs dějů žhoucích v jeho vidině:

z tmy, v neprostupnou skrýši ulité,

tu s hrozbou trčí větve ostnité

jak palcátů a sudlic zjevy náhlé;

tam dolinou se plíží mlhy táhlé,

i zdá se mu, že zří to závoje

žen kalicha – co vzteklic krvolačných

s vlajícím vlasem, hledů vzdorně mračných,

s lučištěm v paži jdoucích do boje;

kde srna opozdilá k doupěti

se dupotajíc vrací v pospěchu,

děv husitských on běh mní slyšeti,

a srdce stydne v prsou bez dechu.

Práh bystřiny kde bouří neurvalý

a s třeskem balvan po balvanu valí,

toť rachot, jenž jak nával dunivý

vozové hradby v kosti proniká,

a sněť kde praští o kmen práchnivý,

toť jako cepů ráz. Tmu odmyká

tu onde siná blýskavice skokem,

jak ocel pode pláštěm vlajícím;

a sypká skála, kterou drobí krokem,

jak zástup deptá svah, jenž kvapícím

ji hlukem koulí uprchlíku v paty,

až ozvěna co buben víří klatý,

hluk násobíc, jak bázeň tepen ráz.

Již křižák sběhl v důl, jejž hradí sráz,

a polomrtev klesaje se choulí

v stín jeskyně; již padl, k smrti štván,

a zemdlen usnul, v strachu, pojednou-li

ho vzbudí vítěz, žití jeho pán.

Tak bídný, chabý cizák sen si spřádá.

I zdá se mu, že z porážky své vzrůstá,

že s hradů zpupných jeho cizovláda

si mečem, ohněm lid ten k nohám shýbá,

a zákony že hřmí mu jeho ústa,

a lid že otrocky tu ruku líbá,

jež vráží v české jeho srdce dýku.

I zdá se cizozemci uprchlíku,

že jeho hlahol vítězným jest hlasem,

jímž udeřen, jak ptactvo krupobitím,

ples českých písní němým hyne třasem,

mře slovo české s truchlým lidu žitím;

i sní, jak by touž nohou, jižto zkoupal

ve svaté rose hrobů zdeptaných,

teď krutě národu na šíji stoupal,

v sten jeho mroucí vřískaje svůj smích,

zpit mstou a pýchou, kacíř Čech kdy v strachu

svých svatyň zbytky vzdav mu za podnoží,

se před ním plazí v zkrvavělém prachu,

a zapírá, co kdys mu pravdou boží,

a zapírá to cizím jazykem!

To Němci zdálo se, když mdlý se v sluji

kryl po Domažlicích. On zhynul tam,

však dědicové jeho dále snují

ten panství sen. Kdo zruší jejich klam?

Kdo zdědil sílu pravdy hlaholící,

kdo zahřímá jak boží bojovníci?

Ó srdce česká, zvučte v jedno pění,

ať prchá kletý sen, – ať svítá probuzení!