DĚDICOVÉ SV. GRALA (I.)

O lesů slavné mlčení

mně nejmilejší v jeseni,

když stromy žloutnou nad hlavou

a noha šustí v listí suchém,

a jeřábů šik tichým vzduchem

se v dálku nese mlhavou!

Jak ve snu dříme strom i mech,

svou skolébány vůní tesknou,

jen velké dešťné kapky lesknou

se po narudlých lupenech.

A jestli motýl náhodou,

neb modrá vážka nad vodou

se mihnou v hravém přeletu:

věř, jara lesk i luzný smích

že naposled se loučí v nich.

Vše v zmírání, vše v odkvětu!

A jestli paprsk světla slabý

pronikne stromů korunami:

mha brzy v moře své ho zvábí,

a sám jen svými myšlénkami

jdeš v suchém listí, jehličí,

pustými lesa pěšinami.

A jestli v pustém zadumání

v tvém srdci píseň vyklíčí:

hned nakloní květ v umírání,

jak bledý zvonek modravý,

jenž po snu vesny v probuzení

v den zamlžený, sychravý,

jak slzy v teskném zamyšlení

své lístky pouští do trávy.