DĚDICOVÉ SV. GRALA (III.)

Žár červánku se roznítil

a rudé záře aureolou

mně před zrakem pláň pustou, holou,

na konci lesa osvítil,

a temnem borů, šerem lad

své purpurové růže klad

na knihu, s kterou procházíval

jsem lesy, když se večer stmíval.

Hle, světla svého glorií

jak stránky její ovijí!

Jak lehce se jich dotýká,

jak ve svých růžích věčnou slávu

by zvolna klad’ na, svatou hlavu,

na samé čelo básníka!

A duch můj pohnut tichým žalem

svá křídla náhle rozepjal,

spěl v dálku za svým idealem,

jak on by sám byl Parcivalem,

jak čekal by ho s divy všemi

kdes v zaslíbené, svaté zemi,

v svých mysteriích svatý Gral.