DĚDICOVÉ SV. GRALA (IV.)

Ó poesie středověku,

ty valný dóme sbořený,

tvých žalmů slavné ozvěny

teď zhasínají v bouřích věků!

Na oltáři tvých popelnic

se uložil prach zapomnění,

tvé krásy pohár kouzla plný

se pouze vyvolencům pění,

jichž počet řídne víc a víc.

Ó jaká rozkoš, v tvoje vlny,

jak s kolmé skály lesní proud;

se divé touze uvrhnout!

Ó jaká rozkoš, úzkou stezku

si tvými klestit ruinami,

plout nad tvých tůní hlubinami

a oslněný mořem blesků,

myšlének zářných drahokamy

klást v diadému oslavu

lidskému duchu na hlavu!

Jak moře jsou tvé epopeje,

jak valné sluje pod zemí,

kde visí sloupy stalaktitů

a v purpurovém hrají svitu

a stínů v nich, že duch se chvěje

a svatou hrůzou oněmí!

Se skal se řítí kaskady.

Jak černá města z mramoru

se týčí tvoje stavby k nebi,

na prahu jejich ve sporu

směs mythických se potvor šklebí,

jež střehou tvoje zahrady

a sloupení a arkády,

kde bájných stromů haluzemi

se lesknou stříbrem vodojemy,

na spících vlnách záři hvězd.

A postavy těch bájných měst

jsou obři duchem, obři paží:

však děcka, lásky sladké báje,

je růžovými pouty sváží

a v divoké je vodí kraje.

Za dobrodružství motýlem

se ženou v spěchu opilém

a s draky, obry zápasí.

Jak často v nocích jsem se ztrácel

v těch pustých drahách bájí těch,

a jen mých kroků ohlasy,

jen srdce mé mne hnalo v spěch,

a poděšený jsem se vracel;

neb zdálo se mi, temný stín

že vstává z těchto zřícenin,

že na mé čelo peruť skládá

a strhnout chce mne v příšer kruh:

mne opouštěla smyslů vláda,

hluk divných hlasů zněl mi v sluch,

a zdálo se mi, jak by náhle

v té poušti vymřelé a zpráhlé

se v srdce mé sám díval bůh...