DĚDICOVÉ SV. GRALA (IX.)

On usmál se. Jak od jakživa

by myšlénky mé v hrudi hlídal,

na stesky moje odpovídal:

„Ó, těžkou věru obžalobu

tvá vyslovila duše snivá,

a hrozný by to úděl byl,

od kolébky se vléci k hrobu,

jak nářek tvůj zde vylíčil.

Jsi odhodlán se vznésti výš?

Nuž chceš-li chápat – pochopíš!

Ty zmítaný jsi vírem muk,

ty lkáš na žití nesouzvuk,

ty nevidíš cíl přírody

a vše ti hříčkou náhody.

Číš pravdy okusil tvůj ret,

však nevyprázdnil obsah její,

snad ze strachu, k ní srázný let

a neobvyklé divy její

že srdce tvé by naplnily

snad novou, hroznou beznadějí.

I poesie amulet

bez účinku jsi v hrudi nosil,

tvá ňádra vzdechy rozvlnily,

své struny slzami jsi rosil;

leč kde měl vzrůsti tobě čin,

tam zřel jsi spoustu rozvalin.

Ty vidíš pouze propasti

a nechceš vidět mosty jejich,

ty vidíš duhy na peřejích

se vznášet k nebes oblasti;

však lehkou po nich kráčet nohou,

jak těká motýl pod oblohou

vždy výš až ráje na prahy –

ach, k tomu nemáš odvahy.

Ó nenaříkej na přírodu,

jak zapříti lze její lad?

a ve všem souzvuk, ve všem shodu

a ve všem krásu, ve všem řád?

Ó jdi a hledej poznovu,

až najdeš ony tajné nítě,

z nichž červánků háv na usvítě

i valných světů osnovu

tká božství tebou zneuznané!

Ó hledej dál, až duše tvoje

v to valné moře perlou skane,

jak zvonů souzvuk v živlů boje,

jak božství paprsk zářivý

vše smiřující protivy!

Tys v divé touze světem hřměl,

sny, zápasy všech trpitelů

jsi myslil spolu, svému čelu

chtěls urvat všecky diademy,

však na jedno jsi zapomněl!

Čí vina to, že svět ti němý?

že všady zříš jen domněnku?

Ó pohleď k nebi, pohleď k zemi,

jich opojiž se divy všemi,

však v jejich krásy souzvuk snivý

vlož vlastní duše odlesk živý,

pusť paprsk nebes – myšlénku!