DĚDICOVÉ SV. GRALA (V.)

Jsa takto v těžké zabrán dumy

mnil jsem, že svadlé listí šumí

mně pod nohou, neb ozvěna

mou chůzí volá zbuzena.

Leč zastaviv spěch svojich kroků,

jsem uzřel starce po svém boku;

šat hnědý jeho údy kryl,

na vysokém a vážném čele,

kam smutek svoje stopy vryl,

mu trůnil věhlas myslitele,

a oka paprsk zářící

trysk’ časem z temných očí směle,

jak orel k slunci letící.

V bělejší vous nad padlý sníh

vlas bílý padal v prstencích.

Šel nejdřív krokem volným za mnou;

já ubíhal mu dlouhou chvíli –

leč stále za mnou noční host;

zda obraznosti hříčkou klamnou

mne přelud vlastních smyslů mýlí?

To chvíle byla, skutečnost

kdy v přeludy se v jedno spojí,

kdy šero vládne v duši tvojí,

kdy s otevřeným okem těla

též duch své oko otevírá,

kdy zlatá jeho peruť smělá

na lem svůj divy ráje sbírá,

kdy mizí prostor, mizí čas,

kdy neznámý a tajný hlas

se probudí a mluví v nás. –