DĚDICOVÉ SV. GRALA (VI.)

I vzmužím se a pravím k němu:

„Ó zjeve, neptám se, kdo ty jsi,

jenž dlouhou poutí zemdlenému

se v pustém lese v dráhu mísí,

jak Danteovi Virgil kdysi;

leč pohled tvůj tak dojímavý,

tvůj sněžný vous a kadeře

mých obav divý ručej staví

a srdce nutí k důvěře.

Ó, kdybys věděl, noční hosti,

co duše má v svém nitru hostí

snů, žalů, muk a pochybností!

Viz! větru lehké pohnutí

jak střásá k zemi jehly sosen,

květ chudobky, jenž jitrem zrosen,

pták zpěvný se svou perutí,

skal ozvěna i borů kvil,

i motýl, jenž sem zabloudil,

vše má svůj směr, vše má svůj cíl.

Já pouze jak mrtvoly duch

od místa k místu bloudím, těkám;

svých myšlének se vlastních lekám

a spjatý v jejich těsný kruh

přec od nich zas jen spásu čekám.

Co příroda mi, co mé nitro?

Mně z obojího zmizel bůh,

i hvězdná noc i smavé jitro,

jek bouře, srdce tvůrčí duch,

vše lhostejno mi, vše je chladno.

Té číši, která Stvořiteli

kdys padla z ruky v chvíli kleté

a kterou maně světem zvete,

té dohlédnouti nelze na dno,

a povzlet ducha klesá smělý,

když trud a starost kadeř zbělí,

a pouze smrt – tvůj triumf celý!

Byl čas, kdy mladé duše vznět

mně rozdýchal na smavý květ,

co klíčilo ve hrudi děcka;

teď ale prázdný je mi svět

a hnusná jeho moudrost všecka.

Jak Faust bych volal: Vrať mi zpět

ty chvíle prvních roznícení,

kdy lesů šeř a ptáka let

moh’ duši strhnout do nadšení,

kdy proudů řev a ozvěna

jí křídla stkaly plamenná!